OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Matadoři RINGWORM si na stará kolena vysloužili přechod k major labelu. Po těch letech na scéně a bezpočtu alb je to jistě vavřín z kategorie zasloužených a v tuto chvíli ani nemá cenu se příliš zabývat otázkou, na jak dlouho to bude. Skupinu pocházející z amerického Ohia, přesněji z města Cleveland, řadícího se do tzv. Rezavého pásu, už od počátku její existence silně formovalo nepříliš přívětivé prostředí zašlé slávy průmyslového kraje. Ačkoliv nebyli (a nejspíš ani nikdy nebudou) řazeni po bok legend NYHC typu AGNOSTIC FRONT či SICK OF IT ALL, čestné místo v síni slávy jim bezpochyby bude náležet.
Pravděpodobně to nebude v té rock'n'rollové, sídlící právě v jejich domovském měste, ale v nějaké pomyslné pokrývající historii hardcore určitě ano. Troufám si hned zkraje tvrdit, že by to mohlo být i zásluhou aktuální nahrávky. Revoluci ve smyslu zásadní revize dosavadního hudebního směřování sice nepřináší žádnou, ale energie a entusiasmus, s jakými to RINGWORM do nás už po 3 dekády hrnou jsou rozhodně obdivuhodné.
Co na první poslech zaujme, je vskutku plnotučný kytarový zvuk. Produkce tentokráte vsadila na masivní zvukovou lavinu, ve snaze zvýraznit útočný potenciál amerických. Příznivci špinavějšího nazvučení starších nahrávek skupiny možná budou proti, ale tato metalická produkce jde skupině k duhu. Příklon ke kovovému vyznění vlastně registrujeme už několik posledních nahrávek, přičemž ta letošní je v tomto směru možná nejdál. Bezpochyby se dá velice částečně souhlasit s názorem, že to už nejsou ti „staří dobří“ RINGWORM, ale v žádném případě nelze hovořit o „hudební vlastizradě“.
Na to americká skupina stále pálí ostrými a ptá se až poté, co vypálí celý zásobník. Jinými slovy muzika šlape pořád jaksepatří, riffová mašina drtí sluchovody a typický křaplák Jamesa Bullocha udivuje svojí neúnavností. Skladby se vůbec neobtěžují dlouhou stopáží. Na vše potřebné si vystačí na ploše kolem tří minut. Cokoliv navíc už by bylo prostě nadbytečné a jen opakování již vyřčeného.
Přestože je album opatřeno masivní metalovou produkcí, jeho srdce se stále otřásá pod silnými hc údery. Desítka ostrých skladeb, nepočítaje závěrečné outro „Playing God“, je nasekána v nekompromisním hardcore tempu. Krátká minutáž jednotlivých položek nedává prostor pro žádné prostoje, natož výdech. Systém START – CÍL má svá neúprosná pravidla. Rychlé a ještě rychlejší tempo, sem tam, ale opravdu jen minimálně, nějaké to zpomalení a občasné kytarové sólíčko. Způsob, jakým RINGWORM nic moc neřeší a dělají přesně to, co jim jde po ta léta nejlépe, je prostě stále veskrze sympatický a v tomto provedení i stále dostatečně atraktivní.
RINGWORM pořád tak, jak je moc dobře známe!
7,5 / 10
James "Human Furnace" Bulloch
- vokály
Mike Lare
- kytara
Ed Stephens
- basa
Matt Sorg
- kytara
Ryan Steigerwald
- bicí
1. Seeing Through Fire
2. Carved in Stone
3. No Solace, No Quarter, No Mercy
4. Death Hoax
5. Thought Crimes
6. Unavoidable Truth
7. House of Flies
8. You Want it To
9. Mental Decontrol
10. Power and Blood
11. Playing God
Seeing Through Fire (2023)
Death Becomes My Voice (2019)
Snake Church (2016)
Hammer of the Witch (2014)
Bleed (EP) (2013)
Stigmatas in the Flesh (live) (2012)
Scars (2011)
The Venomous Grand Design (2007)
Justice Replaced by Revenge (2005)
Birth is Pain (2001)
Madness of War (demo) (1999)
Flatline (demo) (1995)
The Promise (1993)
Ringworm (demo) (1991)
Při jménu RINGWORM se mi vybavila již v dosti hluboké minulosti skrytá vzpomínka na cosi hrubého a neobroušeného, na hardcore podstatu snažící se prorážet hranice. A v podstatě takové je i album roku 2023, útočně důrazné podle hardcore mustru, silově rotující riffy ale brousí i metalové principy. A tak je to nakonec nekompromisní slepenec hardcore/thrash/death ve vydařené zvukové formě podtrhující agresivní nasranost projevu. Možná nic originálního, ale ta energie, ta energie.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.